Paní S. – 90 let

Psal se rok 2015 a z letáku jsem se dozvěděla o dni otevřených dveří domu seniorů. Věk i zvědavost mě donutily, že bych se mohla něco dozvědět. V domě se ještě pracovalo, ale zájemců bylo hodně. Někteří už byli rozhodnuti i nastěhovaní. Byla prohlídka pokoje o dvou místnostech a mně se to moc líbilo. Dostali jsme informace, promítal se film a já šla domů informovat manžela. Mně bylo 87 a manželovi 90. Bavívali jsme se o tom několikrát, ale manžel mě překvapil, že on se stěhovat nebude, a že je to jeho rozhodnutí. Rozhovor o této záležitosti byl ukončen. Zdravotní stav u nás obou nebyl dobrý, brali jsme léky, manžel byl po dvou operacích kolena a kyčle a chodil o berlích, ale jakákoliv zmínka o této záležitosti, byla vždy ukončena. Manželé jsme byli 67 let. V květnu 2018 odvezla sanitka manžela na Bulovku a 1. června zemřel na mozkovou mrtvici. Já zůstala sama ve velkém bytě. V posledních dnech jsem několikrát upadla a naposled to bylo, když jsem nesla plný hrnec horké vody. Dcera mě odvezla sanitkou na oddělení popálenin na Vinohrady. U dcery jsem následně bydlela 5 týdnů a obden mě vozila na převazy. Dcera i syn mi nabízeli možnost bydlet u nich, ale já jsem měla před očima stále „Dům pro seniory“, a tak jsem se dočkala. V září jsem se s pomocí dětí nastěhovala do Rezidence RoSa, kde jsem spokojená a na smutek nemám čas. Zúčastňuji se všeho, co mě zajímá. Děti i vnoučata mě navštěvují, personál je ohromný. Na nic si nestěžuji, jen škoda, že jsme tady oba s manželem nemohli strávit společné dny života. Budu zde bydlet za chvíli rok. Děkuji za vše.